KONCERT V OSTRAVĚ

S Martinem Kasíkem jsme po delší době zavítali do Ostravy a to na slezskoostravskou radnici, kde pravidelně již celou řadu let vystupujeme. Tentokrát jsme si pro posluchače připravili díla Bohuslava Martinů a Caesara Francka.

Cesty bývají většinou těmi jedinými momenty, kdy se můžu svého kolegy zevrubně zeptat, jak se vlastně má… Při našem časovém vytížení se vídáváme velmi málo. Není u nás zvykem si zavolat a jít třeba na kafe a pivo a vše probrat tam. Jestli mě baví cestovat a trávit čas ve voze, tak právě proto, že si můžeme konečně popovídat a prohloubit náš přátelský vztah. Tentokrát cesta probíhala při standardním stresu – tedy, jestli Martin stihne letadlo ze Štrasburku a my zvládneme v klidu dojet do Ostravy po naší vyhlášené dálnici D1. Naštěstí přiletěl jen s malým zpožděním a mohli jsme se vydat na cestu. Po první hodině jízdy, kdy se nám podařilo opustit Prahu, jsme v zásadě stihli probrat ty nejpodstatnější věci a události, které se udály kolem nás a tak jsme mohli přejít k tématům, ke kterým se dostanete právě na dlouhých trasách na koncert. Nechci vás čtenáře zatěžovat zbytečnostmi, které trvaly další čtyři hodiny než jsme dojeli na místo, ale jednu si neodpustím. Martin je cestovatel, který nerad řídí auto a pokud může, nechá se vézt, jede vlakem nebo letí letadlem. Proto má jíž patnáct let jeden vůz, který je už dlouho za svým zenitem. Rozmýšlí si tedy, že by si pořídil stejné auto, jen novější. Vzhledem k tomu, že já se osobně považuji za automobilového fandu a nadšence, který již vystřídal nejedno auto, tak jsem se zhluboka nadechl a začal na něj chrlit hromady doporučení a zkušeností. Co budu povídat… Martin si ještě v autě vybral vůz, který by se mu líbil, prověřil ho přes svůj autoservis a domluvil osobní prohlídku druhý den. Zářil. Bylo evidentní, že i člověk, který nemá k těmto věcem vztah a neustále si brouká různá hudební témata se může na chvíli stát dítětem a těšit se, až bude ráno…

Cesta byla dlouhá, ale nakonec rychle uběhla a čím více jsme se blížili k Ostravě, tím více se naše myšlenky ubíraly ke koncertu, který nás čekal. S Martinem jsme si v posledních měsících zamilovali sonátu č. 3 od Bohuslava Martinů a tu jsme také zařadili na tento večer. Tato sonáta v nás probouzí velké emoce. I když jsme ji v poslední době hráli mockrát, je pro nás pořád stejně dokonalá. V první půlce koncertu nás čekala sonáta C. Francka. Je to jedna z nejslavnějších a nejvíce hraných sonát, která nás oba provází snad od začátku naší komorní kariéry. Pokud si pamatuji dobře, tak tato skladba byla na programu na jednom z našich vůbec prvních společných koncertů. A dokonce v Ostravě. Ale to už je historie delší než deset let.

Po příjezdu jsme se rychle přesunuli do šatny, kde nás již čekali. Po krátké zkoušce jsme se převlékli a chystali se na úplně zaplněný sál. Publikum je v Ostravě vždy naprosto úžasné, ať už hrajeme v Domě kultury, Ostravském rozhlase nebo jako tento koncert na slezskoostravské radnici. Dá se říct, že je opravdu „domácí“. Po úvodním slově jsme otevřeli dveře a vstoupili do sálu. Milé úsměvy lidí nás přivítaly a my jsme byli tedy od začátku pozitivně naladěni začít. Po dlouhém a náročném programu nás publikum nenechalo odejít… rádi jsme přidali naše oblíbené kousky a to Radůz a Mahulena od J. Suka a také Císařova slavíka od Václava Trojana, bez kterého, jak upozornil Martin publikum, bychom nemohli odjet domů, protože je to jeho oblíbená skladba.

Návraty do Ostravy jsou pro nás vždy srdeční záležitost a tímto bych chtěl poděkovat panu prof. Hališkovi, že se mu daří stále udržet tuto koncertní řadu a městu Ostrava, která tuto koncertní řadu podporuje.